Jak se motivovat ke cvičení, i když se mi nechce

Jsou dny, kdy to jde samo. A pak jsou ty ostatní – kdy se ti nechce ani rozbalit podložku, natož udělat první nádech. Většinou to ale není o lenosti. Spíš o tom, že je toho moc, hlava jede a tělo chce být chvíli v klidu. A je úplně v pořádku, že to tak máš.

Za poslední měsíce jsem objevila pár drobných věcí, které mi pomáhají překročit ten malý vnitřní odpor a přeladit se. Nic velkého. Jen jemné impulzy, které posunou náladu o milimetr – a někdy právě ten milimetr rozhodne.

1) Nemusím cvičit hodinu. Stačí 15 minut.

Když si řeknu „hodina jógy“, moje hlava to rovnou odmítne. Ale když si dovolím jen patnáct minut, najednou to jde. A většinou se stane to malé kouzlo: začnu, a tělo si řekne o víc. Ne proto, že musím, ale protože to je příjemné.

Je to skoro komický trik, ale funguje. Zmenšit očekávání → zvětšit šanci, že to vůbec začne.

Najednou si uvědomíš, že i krátké cvičení dokáže změnit celý den.

2) Hudba, která mě přeladí do flow

Někdy mě do pohybu dostane jediná věc: zvuk. První tóny jógové hudby, kterou miluju. Něco se ve mně uvolní ještě dřív, než se stihnu protáhnout.

Hudba je můj spínač. Můj „ok, jdeme na to“.

Mám 15minutový playlist, který používám vždy, když cítím odpor nebo jsem unavená. Je krátký, jemný, žádný tlak. Jen rytmus, který mě vrátí do těla.

3) Připomenout si ten pocit po cvičení

Tohle je nejjednodušší i nejtěžší. Vzpomenout si, jak jsem se cítila minule. Ne hrdě, ne výkonně. Ale klidně.
To je ten pocit, který moje tělo chce znovu.

Je zvláštní, jak často na to zapomínám. Ale když si to vědomě vybavím – třeba jen zavřu oči na dvě vteřiny – odpor se zmenší.

^{Zdroj obrázku: freepik}

4) Cvičím méně „správně“ a víc tak, jak to zrovna jde

Dřív jsem si myslela, že když necvičím „pořádně“, nemá to cenu. Dneska už vím, že nejdůležitější je začít a nechat to být jednoduché.
Někdy je to jemné protažení. Jindy tři pozdravy slunci. A někdy jen chvilka na zemi s hlubokým výdechem.

Tělo nepotřebuje dokonalost. Potřebuje pozornost.

5) Nepřemýšlet, jestli se mi chce. Udělat první krok.

Tohle je moje malá strategie přežití:
neřeším, jak se cítím → prostě si sednu na podložku.
Ten jeden pohyb, nic víc.

A paradoxně právě to rozhoduje.

Protože odpor mizí, jakmile tělo začne.

A když to nejde vůbec?

Tak to nejde. A i to je v pořádku. Nemáš závazek vůči výkonu. Jen k sobě.
Někdy je nejlepší „cvičení“ deset minut ticha a jedna věta: Dneska stačí málo.